Spojení WC s koupelnou má své zastánce i odpůrce, v každém případě je ale nutné je posuzovat minimálně ze dvou hledisek.
Tím prvním jsou požadavky ze zákona, kdy vyhláška O technických požadavcích na stavby říká, že každý byt musí mít alespoň jednu záchodovou mísu a jednu koupelnu. U každé samostatné provozní jednotky s pobytovými místnostmi se počet záchodových mís stanoví podle účelu jednotky a počtu jejích uživatelů v souladu s příslušnými normovými hodnotami. Záchod nesmí být přístupný přímo z pobytové místnosti, nebo z obytné místnosti, jde-li o jediný záchod v bytě.
Z uvedené vyhlášky vyplývá, že spojení je možné pouze u bytů, které mají nejvíce dvě obytné místnosti, u větších bytů pak pouze v případě, že jednotka obsahuje další samostatné WC. U jedné, často malé koupelny, v bytě tak spojení místností prakticky nepřipadá v úvahu
Druhé hledisko je ryze praktické, v podstatě jediným argumentem pro spojení prostor je úspora místa při rekonstrukci koupelny. U více než jednočlenných domácností jednoznačně převažují nevýhody nad výhodami. Je to logické – už při dvoučlenné domácnosti ten, který používá koupelnu, blokuje toho, kdo potřebuje použít toaletu, nebo se musí smířit s nedostatkem soukromí, což určitě není ideální řešení. U vícečlenné domácnosti pak není o čem uvažovat.
Nutností je výkonné odvětrávání, které by ale nemělo být napojeno na centrální vzduchotechniku. Je nutné si uvědomit, že u vícečetné domácnosti probíhá hygiena v přibližně stejnou dobu a ne vždy dokážeme eliminovat nepříjemný zápach. Zároveň, již z povahy oné místnosti, se nevyhneme výskytu bakterií – opravdu chcete mít ve stejné místnosti zubní kartáček?
Přestože spojením toalety a koupelny ubudou jedny dveře a získáte větší a „vzdušnější“ místnost, je nutné zvážit i všechna proti. A stává se nám, že požadavky klientů jsou přesně opačné – chtějí při rekonstrukci koupelny obě místnosti oddělit.
